Konec her na hrdiny
Družina zvolna šla po cestě vinoucí se podél Hvozdu Druidů k Šedým horám. Vpředu kráčel svižným krokem bystrý barbar-válečník na osmé úrovni Urgh, za ním poťouchlý hobit-zloděj Muf, kterému jen trochu zkušenosti zbývalo do úrovně deváté. Elf-čaroděj Leggolas (7.úroveň) a trpaslík-hraničář Pivoj (10.úroveň), oba v družném hovoru o svých magických schopnostech, skupinku uzavírali. Šli samozřejmě opatrně, blížili se k Hradu Smrti uprostřed Šedých hor, kde sídlil temný mág Vorrazzoghortix (41.úroveň), jehož plánovali připravit o poklady a o život.
Z lesa zaštěkaly samopaly.
„Tak jak vypadá ta věž?“
„K věži jste nedošli, na cestě vás někdo přepad.“
„Moment, muj havran přece letěl napřed jako dycky a díval se, jestli na nás nikdo nečíhá.“
„Stejně vás někdo přepad.“
„Tak je zabijem, kolik jich je?“
„Ste mrtví. Někdo vás přepad a ste mrtví.“
„Nojo. Jak teda vypadá ta věž?“
„Povídám, že ste mrtví!“
„Jakto?“
„JÁ NEVIM, SAKRA!“
Časoprostorová trhlina se uzavřela. Švec schoval do kapsy Illúminar a pomohl uklízečce na nejisté nohy. Byla už přeci jen trochu starší a tak skoky snášela hůře než ostatní.
„Čistá práce.“, pochválil je i sebe kovář.
„Tho jó,“ zamručel žebrák, „enemže je jich thu nějak mhoc. Bhude nám to trvat....“
„Nedá se nic dělat. Díky Illúminaru už víme, kam se tenhle svět řítí a pokud tomu můžeme zabránit, musíme tak učinit.“, ozval se švec, jehož náklonnost k patetickým proslovům neustále rostla souběžně s jeho mesiášským komplexem.
„Tak se chvíli vorazíme a jdeme zlikvidovat tu kouzelnickou slezinu. Navrhuju to samý jako tenkrát u alchymistický školy.“, Řekl kovář.
Asi za dvě hodiny, poté, co si odpočali, aktivoval švec Illúminar, vynález geniálního alchymisty, který kdysi našel u jeho mrtvoly, když ho nějaký hrdina oddělal před ševcovým krámkem. Hrdinu pak zpacifikovala městská stráž a tak byl bájný artefakt opět ztracen. V ševcově kapse.
Časoprostorová trhlina se otevřela a všichni čtyři přešli na pečlivě vybrané místo v jednom alternativním přetechnizovaném světě.
„Až se bude Trovir vracet z tý přednášky do bufetu, tak si ho odchytíme a zeptáme se, co vědí Sjednocení kouzelníci o tom spiknutí.“
„Taky bysme se ho mohli zeptat na Illúminar, myslim, že v tom jeho zmizení měli tenkrát prsty.“
„Hele, vo Illúminaru nic vědět nebudou, to je tak mocnej artefakt, že nemůžete počítat s tim, že bych vám ho přenechal. Úplně byste mi s tim zbourali svět. Prostě se ztratil a dejte s tim už pokoj.“
„Postavy nejsou hráči! Já se ho stejně chci na Illúminar zeptat.“
„Neser pídžeje, nebo tě zabije, žejo?“
„Mno...celá kouzelnická konference zanikla jaderným výbuchem. Vypařili jste se.“
„Hele, já tě neštval, já se na Illúminar neptal. Maximálně tak pětkrát, hehe.“
„Stejně jste mrtví.“
„Tak co dělaj naše alternativní protějšky v paraelním vesmíru, ve kterym k výbuchu nedošlo?“
„Jsou taky odpaření. Tajemná moc Illúminaru.“
„Ach jo...nechte toho už a hrajem.“
„Nehrajete jste mrtví.“
„Jo ahá, pan pídžej se šprajcnul...hele, máme na to už jenom půl hodiny, pak musim na nádraží, tak to neprotahuj.“
„Jste mrtví.“
„Opakovanej vtip není vtipem.“
„Jste mrtví.“
„Já do něj asi kopnu.“
„Jste mrtví.“
„Illúminar už nemůže najít žádného hrdinu. Minimálně po dalších pět tisíc let.“, sděloval přátelům švec.
„Tak jsme to zvládli.“, řekl kovář.
„A co theď?“, zeptal se žebrák. „Thy se vrátíš dho kovárny, thy do ševcovny a thy k mopu, hale já bhudu zase žebrat.“
„Jestli chceš, můžeš po mně převzít živnost,“ řekl švec, „já se vydám dál na cesty s Illúminarem. Je ještě mnoho světů, které potřebují zachránit. Forgotten Realms, například. Illúminar mi to všechno řekl.“
„Tak sme se nedohodli!“ zaprotestoval kovář, „Až zlikvidujeme všechny hrdiny, necháme Illúminar v nějakém paraelním světě, kde magii neznaj, aby ho nikdo nemoh zneužít, a vrátíme se k normálnímu životu!“
„A všechny obyčejné lidi v ostatních světech nahradí hrdinové? Chamraď, co se potlouká po světě a vraždí se navzájem, když zrovna nevraždí nás? A má takové nepřirozené štěstí, že tam, kde našinec zajde, hrdina vyvázne? Už jsme přece tolikrát probírali, co to znamená. Budou se zase množit a množit a nás bude ubývat a ubývat, až nás nahradí. Přirozený výběr, chápeš?“, hřímal švec.
„Nechápu.“
Švec si pro sebe něco zabručel a než ho stihli zastavit, aktivoval myšlenkou Illúminar a zmizel v hlubinách času a prostoru.
Uklízečka nervózně poznamenala: „Aby se z něj nestal hrdina...“
A pak se rozloučili a rozešli se. Uklízečka na chodbu do královského úřadu, žebrák do ševcovské dílny a kovář ke kovadlině.
„Nedáme dračák?“
„Ani se mi nechce...už pětkrát mě pídžej bez nějakýho vysvětlení zabil.“
„Divný, mně už několikrát taky. Hele, tak ho dělej ty...ty mně snad nezabiješ, ne?“
„Dobře. A vymyslim úplně novej svět.“
Švec se řítil mimoprostorem, v ruce držel Illúminar a oči mu svítily šílenstvím. Díky obrovskému vědění, propůjčenému artefaktem viděl tragické budoucí osudy svých tří přátel, kteří se znovu sejdou až v útulku pro choromyslné. Hrdinské činy obyčejní lidé prostě nemohou vykonávat, aniž by navždy nepřestali být obyčejnými lidmi. A neobyčejní lidé nemohou žít obyčejný život, i kdyby se dohodli, že budou. Zákony her na hrdiny jsou neúprosné. Zachechtal se. Pak znovu. A ještě jednou. On má alespoň moc a poslání.
***
„Tak jo. Sešli jste se večer v hospodě U dračího pařátu a...najednou se z ničeho nic objevil uprostřed místnosti nějakej švec, v každý ruce držel Frizziolův Palcát Absolutního Zničení a všechny vás zabil.“
„Slíbils, že nás nezabiješ!“
„Já...já prostě jinak nemůžu, tak to musí být, nechte mě, sakra, na pokoji, já to tak nechci, ale jinak to prostě nejde! Au!!!“