Praha 14.12.2002
(Přebral, Echo, Štěpán)

"Dobré ráno, Přebrale!"
"Dobré ráno, Sluníčko...sakra, tady je ale zima..."

A skutečně - v pokoji byla docela zima a Sluníčko zalezlý za inverzí.Sešel jsem dolů posnídat, (rodiče zrovna krmili kocoura francouzskou paštikou z kachních jater) sbalil si a vyrazil na nádraží uvítat Štěpána.A ujela mi tramvaj a taky jsem ho telefonem poslal čekat ke stánku s novinama, přičemž mi nedošlo, že jsou tam tři a vůbec to pěkně začínalo.Echo zatím doprovázel rodiče na nákup do Tesca, takže bylo dohodnuto, že se k nám přidá později.

Při cestě se Štěpánem nacpanou tramvají jediné menší povyražení u Holešovické tramvaje, kde se dva cestující servali, ve Vysočanech jsme počkali na Echa a pak vystoupali nahoru do kopců, kde na okraji plošiny z druhohorních pískovců nachází se řada zajímavých důlních děl (o jejich pozoruhodnosti svědčí už to, že mne před nimi doma varovali ještě když jsem si hrával v uhláku na horníka).Jen co jsme se ocitli na asfaltce nad údolím, uzřel Echo první díru, která se ale při bližším ohledání ukázala nebýt dírou.Zato ale Štěpán objevil zachovalou popelnici a s radostí tuto nádhernou zvěst zatelefonoval svému otci, slavnému králi montanistů, protože by se jim mohla doma hodit.K čemu, to se mne neptejte.Možná pro nějakou varianta sudovací metody.Nebo Titán sbírá popelnice.Někdo sbírá známky, někdo pivní tácky a někdo třeba popelnice, no.

Po překonání strašlivé Silnice Smrti, u které se Štěpán svěřil, že když byl malej, tak si s kamarádama hrávali na střechách okolních zřícenin na Matrix, jsme konečně narazili na první slibněji vypadající skalky.

"No, tady by někde měla bejt ta Ivanka, hele.Otec řikal, že stačí odházet klacky, chtěl aby to udělal ten thx." zastavil nás kralevic montanistů u nenápadně vypadající skalky na kraji zahrádkářské kolonie.Začali jsme tedy odhazovat smetí (mimo klacků hrnce, starý noviny, skleněný destičky neznámého účelu a další sajrajt), když tu na jedné z blízkých zahrádek vyšel z chatrče domorodec, postavil se doprostřed svého pozemku a upřeně nás pozoroval.Když si všiml, že ho vodíme, přesunul se za strom, dál nás pozoroval a tvářil se nanápadně.Ješté chvilku jsme odhazovali smetí, ale když se další postup nejevil perspektivně a domorodec tam pořád jen stál a čuměl, zabalili jsme to.

O kus dál ve skále první zavřená dvířka do podzemí, nebezpečná štola Amerika II. Někdo se je kdysi snažil upilovat, ale piloval blbě, takže to pořád nejde, zato však se dovnitř dá prolézt mezerou nad nimi.Pravda, s určitými komplikacemi, o nichž více dále.Obhlédli jsme tedy ještě zbytek skalek, ale Amerika I a Močálka byly zavřené, takže nezbylo, než se vrátit a zkusit tu dle popisu nejpadavější, Ameriku II.První šel dovnitř Štěpán, protože je hubenej.Ošíval se sice, že je tam bezdomovec a že ho pokouše, ale byl nejmladší, takže měl smůlu.Za ním jsem se spustil já, Echo zůstal venku hlídat věci a byl tomu rád.

Po průlezu první vydřevenou částí mi Štěpán zmizel v ohybu chodby s mnohatunovým levitujícím balvanem.Usoudil jsem tedy, že za dnešek budu mít ještě dost času spáchat několik hrdinských skutků a sednul jsem si tam a silou vůle udržoval onen šutr ve stropní části.Štěpán se za čas vrátil s tim, že je to tam pěkný a s asistencí Echa (který nám mezitím do štoly házel kapslíky a docela ho to bavilo) ho vysunul ven.Pak bylo ovšem zapotřebí vysunout mne.Tuto heroickou akci, která si vyžádala plnou asistenci tří mužů, z nichž jeden (já) se snažil všemi silami vylézt ven a ostatní (voni) ho lámali přes horní okraj vrátek, otloukali o skálu a zase pouštěli dolů dokumentuje následující minifotoseriál: 

Když jsem se dostal ven, vydali jsme se k Višňovce. Dědek u nadějné skály stále postával, tvářil se nenápadně a z nudy stříhal stromům větve.

Višňovka leží ve Višňovém sadu pod kbelským letištěm, kousek nad E55 a je to asi docela profláknutá lokalita - potkali jsme u ní čtyřčlennou výpravu, která postupovala opačným směrem a tak jsme demonstrovali svoji nadřazenost nasazením blembáků a slezli trychtýřovitým ústím dolů.Ve vstupní části byla poněkud mlha a ve vzduchu smrad jako od františka.Pokračovali jsme tedy dál uhelnou chodbou a přemýšleli, co to tam tak smrdí. Odhalení bylo strašlivé. Na konci chodby v sálu svítilo několik svíček a strašliví zvrácení satanisti tam právě obětovali nahou pannu. Krom toho byla všude kolem mlha ze sopuchů pekelných, což se ale ukázalo jako výhoda, protože na nás aspoň neviděli a nemohli nás uřknout.

"Kdo je tam?" zařval strašlivým hlasem náčelník odporných satanistů.

"Já jsem Přebral." odvětil jsem srdnatě, věda, ze síly mírného dobra v mezích zákona stojí na naší straně.

"Cože?" odsekl cynicky ten humusák satanista.

"Nikdo oficiální." dodal jsem, stoje si pevně na svých pozicích.

"My taky nejsme nikdo oficiální.A nechceme být rušení." syčel svým temnotou prolezlým hlasem velekněz Temnoty.

"A kdy asi tak skončíte?" zeptal jsem se ho, věda, že nemá šanci odporovat autoritě Dobra a musí s pravdou ven.

Satanista změřil zakaleným okem sténající pannu. "Asi tak za dvě hodiny."

"Jdeme, chlapci, síly Dobra jsou nábožensky tolerantní." řekl jsem družině, "krom toho, třeba jsou to obyčejní mithraisté nebo jiný podzemní kult. Teď budou asi zařezávat obětního kohouta, tak je nerušme."

"Já chcí domůůů k mamíncééé!" ječel obětní kohout když jsme odcházeli.Jeho nářek však brzy přehlušil křik motorové pily a zavilé chrochání.
"BOBÍK!" blesklo nám hlavou a všemi silami jsme se vrhli k východu z děsivého podzemí.

"Jdeme do Indiánky. Jdete s námi? Jsou tam ale asi oslizlí bezdomovci." zeptal jsem se skupinky bez blembáků.
"Už jsme tam byli.Vyhnali jsme je." odvětil jejich náčelník. A tak jsme šli do blízké bažantnice, kde leží několik blboděr, z nichž jedna je o trochu větší a prostý lid ji nazývá Indiánkou.

Před vchodem do podzemí se Štěpán, který měl jít jako tradičně první (slíbili jsme mu za to pěkný mramorový pomník se zlaceným nápisem a epesní urnou), zastavil.

"Já tam nejdu.Bude tam bezdomovec a kousne mě."

"Nebuď baba, jsi syn krále montanistů! Co je bezdomovec proti lišce?" uklidňovali jsme ho s Echem.Echo dokonce, aby utišil strach v jeho duši, postoupil k otvoru do podzemí a zahulákal:

"Je někdo doma?"

"Tady nikdo neni!" ozvalo se zevnitř.

"Vidíš, ty more, můžeš tam."

Sinalá pleť Štěpánova poněkud získala na zdravé barvě a vplazil se do otvoru.Indiánka není příliš velká díra, za chvíli jsme ji měli prolezenou, byť Štěpán nebyl v některých temnějších chodbách, kde dozajista číhají slizcí bezdomovci, aby ho chytili a udělali si z něj, zaměnivši ho za psa, buřtguláš.Nakonec se mu tam ale tak zalíbilo (snad na tom měly podíl zbytky drog povalující se po podlaze), že ještě když jsme vylezli, setrval tam, aby se převlékl. Tady to vidíte, milé děti. Před náma se stydí a před vágusama ne. Mor ho...

Hlavní cíl naší výpravy, utajené podzemí u Hloubětína, nemůžu komentovat ani na utajeném webu.Proto uvedu jenom dvě fotografie, z nichž jedinci, kteří se v montanistice opravdu hluboce orientují, pravděpodobně dokážou vyčíst, o jakou díru se jedná.

Štěpán se sice cukal, že už musí domů, zkontrolovat, jak je Čížek daleko s prolongací Andělské štoly, ale přemluvili jsme ho, že se ještě podíváme na Petřín, kde je rovněž celá řada zajímavých štol a taky jezírko se sochou lachtana.Při zahájení nástupu na onen staroslavný pražský vrch si jej změřil užaslým pohledem, řka:

"Ty more, to je příkřejší jak Koukolovka."

Velice nás to oba s Echem potěšilo, neb pod Petřínem sídlíme a víme, že jej nejde srovnávat s nějakým kopečkem u Dvora Královýho.Navíc jsme teprve nastupovali na úpatí.

Nahoře, asi 100m nad policejní hlídkou, nás Echo zastavil.

"Tady to je.Jsme u sedmnáctky, to je ta s tim rigolem, co jsem jí kreknul timhle švanknutym dablem s patnáctkou a dvěma vrubama, když jsem tady kousek vod bóldrů luftoval hunda s Veronikou."

"Kdo je Veronika?" otázal se Štěpán.

"Veronika je Veronika" vysvětlil mu Echo a zkušeným hmatem odemkl štolu.Podívali jsme se dovnitř, prošli a ještě jednou totéž zopakovali poblíž.Pak jsme dorazili k jezírku s lachtanem.Žel, z jedné místní štoly se vyklubala komora s nádžkami na vodu a druhá měla na počvě asi 10cm vody.Byly tam sice přistavené holinky, ale nevyužili jsme jich, Štěpán totiž spěchal domů. 

"Když nepřijdu včas, otec mne přinutí napsat esej na téma "Proč končím s prezentací PMS" a já se vždycky rozpláču, rozmažu si to a musím to psát znova.A taky se bojim, aby mi tam ten Čížek zatim nezvlčil."

Zapsal Přebral