Sraz byl stanoven na ukrutnou ranní hodinu, devět třicet, u pokladen nádraží Praha-Smíchov.Když jsem tam dorazil, nikdo tam nebyl.Asi za pět minut se objevili Štěpán s Čížkem.
"Ten mor má prošlej jízdní řád, přišli jsme na to až v Pardubicích." vysvětloval Čížek, ukazuje neslušná gesta na vůdce skupinky.
Pak zavolali Angie, abychom se dozveděli, že je na Chodově a jede přes České Budějovice rovnou na místo.Kde se místo nalézá nevěděla, takže jsme ji informovali a čekali dál na Echa, který nepřijížděl, takže nezbylo, než mu cinknout.
"Uááh! Do hajzlu!"
"Nazdar Echo, kde seš?"
"Doma v posteli, more, teďs mě vzbudil.Sejdu se s váma na místě."
Vydali jsme se tedy do Bráníka a já začínal uvažovat, jestli nás onehdá ti ohavní satanisti neobestřeli fialovým kouzlem.V Bráníce se, milé děti,
nachází nevelká bývalá německá podzemní továrna a u ní ještě jedna
stará lomarská štola.Obě jsou zazděné, do obou je ale též proražený
vchod a bydlí tam Štěpánovi oblíbení bezdomovci.Na tomto místě bych měl
na něco upozornit.Protože jedním z možných cílů výpravy byla
zasmažkovaná díra někde v Havlíčkových sadech, byli jsme ozbrojeni.Já
měl pepř, Štěpán epesní litinový mečík +5, Čížek svůj obličej, Echo pět
nožů, bajonet a boxer a Angie Čížka.Tudíž jsme se vůbec nebáli, když
jsme došli k rampouchy ověšenému, ve výšce asi 1,5m položenému a 50 cm
vysokému otvoru do staré štoly a mohli jsme velitele skupiny Štěpána
poslat dovnitř prvního.Jak tam strčil hlavu, zařval, zbledl a vrhl se
ven."Někdo tam stojí!"
Tato slova velice potěšila Čížka, který začal dovnitř házet led a kamení, řvaje něco jako "Chcípni more černej houmlesáckej." Já jsem bystrým okem obhlédl situaci kolem štoly a z toho odvodil, že to, čeho se Štepán tak polekal, byl prostý rampouch.Ale ten se bohužel odmítl přesvědčit a my ostatní jsme tam taky nekoukali, protože víme, jak rampouch vypadá.A navíc by nám moh vrátit ty šutráky.
Sedli jsme si tedy na kolotoč a čekali, až se ukáže Echo.Echo se ukázal a a by si ukrátil dlouhou chvíli, žongloval tam se svými zbraněmi jak indián kmene Rataipaco s usušenými hlavami nepřátel.Štěpán se ho pokusil napodobit a zlomil si mečík.Za čas se ukázala i Angie a mohli jsme se tedy vydat do tajemného podzemí, byť jsme se ji nejdřív za trest za pozdní příchod snažili nacpat do štoly se zmrzlým bezdomovcem.Do systémku v Branické skále se leze otvorem ve zděné přepážce po žebříku, vyrvaném z dětské klouzačky a brutálně nacpaném statnými bezdomovci dovnitř, počva je asi o 1m níž než terén venku.Systémek jsme prošli za pár minut a tváře účastníků se venku zklamaně protáhly, když jsem jim oznámil, že je to asi největší díra dneška a že to bude spíš taková vlastivědná vycházka, protože do Prokopského údolí je to kousek a do kanálu se smažkama se nám nechce.Čížek si alespoň zlepšil náladu když pomáhal Angie s převlékáním.
Překročili jsme Vltavu po Barrandovském mostě a za ním jsme začali stoupat k trati Českého Semmeringu.A to samozřejmě přímým pochodem za cílem, přes rumy a staveniště, neohroženě stále vpřed.Zastavil nás až děsivý Potok Smrti, který se hnal šílenou rychlostí vyzděnou průrvou tak, že i ryby v něm se dávno utopily.
"To krosnem." pravil jsem.
Velitel expedice mi tiše přikývl, hledě do zpěněných vln.
"Je tam totiž takový tunýlek pod tratí.Možná je to jenom drenáž, ale možná..." lákal jsem je.Větu jsem nedokončil, protože jsem si nedoved představit, že by tam bylo něco jinýho než drenáž.Navíc, za potokem byla nějaká záhadná cihlová kopule s proraženým otvorem.
Němě
jsme ručkovali nad propastí smrti nad potokem smrti, drže se za drátěný
plot smrti, který se ohavně kýval ve smrtících výkyvech smrti, dokud
jsme nenašli místo, kde se dalo přelézt jen s namocením jedné boty
smrti, protože tam ve stěně byly stupačky smrti a ve vodě kameny
smrti.První jsem se do řvoucích peřejí smrti spustil já, abych si
namočil jednu botu smrti a přeskočil mocným skokem smrti po těch
kamenech smrti na druhý břeh smrti.(další smrti z technických důvodů
vynechány).Všichni s výkřiky obdivu užasli nad mým bravurním stylem a
vydali se za mnou, jen Echo potok drze obešel po mostě a Angie zůstala
viset na stupátkách, protože se bála, že spadne do vln a utopí se.Čížek
se jí vydal na pomoc, stoupl si na jeden kámen proti proudu a snažil se
ho skejťáckými pohyby domanévrovat pod Angie, aby spadla na
suchý.Štěpán a já jsme tam zatím hodili pár klacků, po kterých Angie
přešla zrovna ve chvíli, kdy Čížek konečně dorazil se šutrem na místo.Tajemný objekt s kopulí vypadal uvnitř jak známá studna s mrtvými Němci, jen byl po asi třech metrech zatopen, takže výzkum se nekonal.Vyplazili jsme se pešuňk, popatřili na slibovanou drenáž, stráženou vzteklým psem a kráčeli dále po trati přes dva viadukty.Cestou jsme minuli chýši s bezdomovci a Štěpán jim ukázal svůj mečík a zařval na ně, že až se bude vracet, tak si to s nima vyřídí, véda, že se budemem vracet jinudy.Tak statečný je náš vůdce.
Cesta k jezírku proběhla pokojně, jenom jsme poŕád někde ztráceli Čížka s Angie.U vody pak byla přestávka na oběd (smrti) a vyprávěli jsem si o tajemné německé továrně smrti, ze které lidová armáda smrti udělala tajnou základnu smrti a kaźdý rok tam odstřelí nékolik jeskyňářů a montanistů, kteří se snaží infiltrovat dovnitř.Štěpána políbila můza a odeslal otci SMS, ve které tvrdil, že jsme tam krutě mučeni nelidským jenerálem a za úsvitu nás popraví.Realita nebyla zdaleka tak drsná, k základně jsme se dostali za chvíli a zvědavě hleděli na její šedé odmítavé zdi smrti.Jen co jsme zašli za zatáčku po turistické značce, ozvala se střelba.
"Otec nás přijel vysvobodit!" hlesl Štěpán, "jsme poloviční sirotek...smrti."
Udeřila hodina zkázy.Prošli jsme pod několika mostky zkázy a nastoupili na dlouhou cestu zkázy po železniční trati zkázy, abychom časem došli k lomům zkázy na Poźárech.Cestou Štěpán zamordoval dřevéného krokodýla zkázy u dětského hřiště zkázy svým mečíkem zkázy a Čížek si furt stěžoval, že ho od pochodování po kolejích zkázy bolí jeho prdel zkázy.(další zkázy z technických důvodů vynechány).
Na Požárech nás ale čekalo překvapení.Část lomu obývala hromada dělníků, kteří tam stloukali néjakou podivnou dřevěnou konstrukci, jakési pódium, šibeniční plácek či tak něco.
"Můžu se zeptat, co to bude?" zeptal jsem se a nasadil svůj úsměv typu rozśafný soused č.34.
"Nemůžete a tady nemáte co dělat." utrhl se na mne jeden obzvláště hnusný dělník, až mi připomněl toho satanistu z minula.
Štěpán začal žonglovat mečíkem a tak jsme raději ustoupili, aby si neublížil a obešli je.Za chvíli za námi vyběhl jiný dělník.
"Pst! Běžte tudy a projděte tím tunelem, je tam hlídač, řekněte mu, že o vás víme a snad vyváznete se zdravou kůží."
"Díky, co se tu..."
"Nemůžu mluvit, je mi líto.Když by na to přišli, vyrvali by mi jazyk.Sbohem.Shledáme se asi až na správě Boží." děl dělník a v oku zaleskla se mu slza zoufalství.
Z druhé strany tunelu nás pozoroval hlídač a Štěpán ho chtěl z proncipu zabít.Zrovna když si připravoval zbraň, vyšla ale od hlídače skupinka skŕetích dělníků se sbíječkami a motorovými pilami.Zbledli jsme a rychle vypadli.
"Měli m-m-motorové pily! To byl určitě opět Č-Č-Čtyřlístek! Jakou ohavnost zde mohou připravovat?" třásla se strachy Angie, ale Čížek ji k sobě přivinul, a bylo zase dobře.Na druhé straně tunelu byla řada aut a visely tam cedule "Soukromý pozemek".Ohavné.
Naštěstí je nad činným lomem u Požárů ještě jedna skupinka lomů, jde se tam pěkným tunelem s goticky vyhlížejícím profilem, takže jsme si tam odpočali, prohlédli si dvě okolní štoly a uklidnili se po hnusném zážitku s dělníky.
"Mládeži," pravil jsem, když jsme ukonćili prohlídku zadního lomu, jenž nějaká hovada před časem částečné zasypala, "tady nahoře je v lomu siréna a má jedno červený tlačítko.Vsadim se, že ho nezmáčknete."
"Nebudu mačkat tvé blbé tlačítko, more, "odvětil Čížek a v očích mu při slově "tlačítko" zaplály vilné ohníčky, "máme tu v tom tunelu s Angie něco na práci, viď, moro."
"Já s vámi půjdu, stisknu to tlačítko a prokáži tak svoji odvahu." děl Štěpán.
Když jsme ale dśli k siréně, nějak se k tomu neměl.
"Mohli bychom jít raději zkontrolovat Čížka s Angie.Pokud bych to stiskl, urve mi ten řev hlavu.A vám taky." a vsktuku - obě hrdličky byly nedaleko u vchodu do tunelu.
"Tak co, Čížku, jak jste si to užili?" otázal se Echo.
"Pche!" zavrčela Angie, "Nalákal mne do tunelu a víte, co pak udělal? Podal mi klacek a povídá: Poď, moro, umlátíme všechny rampouchy."
Čížek, stydlivý to chlapec, se zarděl a schoval torzo jednoho obzvláště vyvinutého rampouchu za záda."Já...já...já jinak nemůžu.Jak vydím rampouch, msím ho sejmout.A nejen rampouch, cokoli, co vypadá podobně.Hlídači v koněpruských jeskyních mají dokonce povolení odstřelit vchody, pokud půjdu kolem.Hrál jsem jim tam jednou na varhany pneumatickým kladivem."
"Dobrá, co se dá dělat.Jisté vás potěší, že tady kousek nahoře stojí vlak, co vás odveze přes Rudnou a Chrustenice až do Berouna." navrhli jsme Štépánovi s Čížkem.I zaradovali se oba, pěli chválu Hospodinu a vydali se na nádraží.
"Pravda" dodal jsem později v metru k Echovi a Angie, "nevím, nejezdí-li ten vlak pouze o všedních dnech."
I pokrčili jsme rameny a rozešli se k maminkám na večeře.