Neboť Nazgul si chtěl odškrtnout mapu č.17 a já tam ještě pořádně nebyl, vydali jsme se o tomto víkendu do Milovic.
Vlak v dosti nelidských 7:32 z Hlavního nádraží ("Hlavní nádraží - mravní zápraží") nás oklikou přes Mladou Boleslav s jedním přestupem zavezl do Luštěnic, pošmourné středočeské vsi se smrdutým komínem při říčce Vlkavě. Odtud jsme to střihli přes pole k nedalekému vojenskému městečku.
Vypadalo přesně tak, jak by člověk u bratrů Sovětů čekal. Nízké zděné a dřevěné baráky gulagáky, rozpadající se ruiny větších budov, chatrné špačkárny. Nádhera.
"Hele, komín! Zdali bude možné naň vylézt!" upřel náhle Nazgul oko do dáli.
Na komíně byl sice instalován nějaký špionážní satelit, ale široko daleko nikdo. Nazgul odhodil batoh a vrhl se po úzkém zrezlém žebříku.
"Pozdravuj v nebi!" zamával jsem mu, věda, že má nyní dokonce na výběr, jak se tam dostat, a jal se fotografovat.
"Už jsem nahoře?" ozvalo se za chvíli z oblaků.
Spočítal jsem výšku komína a zařval:
"Asi tak ve třetině."
"Sakra, už mě berou křeče." zasténal Nazgul.
Netrvalo to dlouho a odněkud ze stratosféry zaznělo:
"Tak co, jak sem daleko?"
"Asi za půlkou."
Ale nakonec se dílo podařilo, Nazgul stanul na nejvrchnější šprušli a vítězoslavně se rozhlížel po okolí.
"Fotíš?" zněl has shůry.
"Fotim, ale jde to mizerně...je to proti světlu. Polez dolu."
Když už stál Nazgul pevně na zemi, pokračovali jsme dál k místům, jež se na mapě jevila podezřele. A vskutku - jen co jsme minuli opuštěnou vrátnici s malou podzemní nádrží a echt zchátralým žebříkem, kam jsem Nazgula hrdinně nechal jít prvního (a když tam nic nebylo, už jsem tam pak ani nemusel), dorazili jsme k masivnímu, zeminou zakrtytému vysílacímu středisku obklopenému zakrslými stožáry, které ve zdejším drsném podnebí už nevyrostly výše. Vchod do hlubin se temně šklebil, ale v našich duších stínu nezanechal, neb Stín byl samozřejmě na naší straně.
Uvnitř smrděl toluen a nafta, strnulé podoby se vykláněly, ze stropu visely chuchvalce čehosi a jiné cosi se zase válelo na podlaze. Podezřele zde scházely jakékoli barevné kovy. Celé to mělo populární sovětskou konstrukci obrovského pancéřového půltubusu rozčleněného přepážkami na dvě patra a řadu místností. Po zběžné prohlídce a fotografování si Nazgul všiml, že tu něco nesedí:
"Nahoře byly za tou jámou na nižší patro vidět takový schody dolu, ale tady dole je jen zeď."
"Utajená místnost!" zaplesal jsem.
"Jantarová komnata!" zaradoval se Nazgul.
"Jantarová komnata v sovětském objektu?" podivil jsem se.
"A kde jinde, když v německejch neni." uzavřel to Nazgul, vyšel o patro výš a rozkročmo se jal překonávat propast ke druhým schodům. Poté bylo zpoza zdi slyšet néjaké šramocení a za chvíli se vrátil.
"Jsou tam jenom hajzly." děl, zastrkávaje si poslední kousky jantaru za svetr.
Prolezli jsme okolí a šli zas dál, po dlouhé silnici mrholením až za Lipník.
"Tady někde v Mordových rokli má být podle CMA obrovský třípatrový podzemní kryt," ukazoval jsem na mapu, kde se nápis "Mordové rokle" táhl přes asi dva čtverečky indiferentním lesem, "zkusíme to ponejprv tady, je tu něco nakresleného."
"Mordorová rokle? To se mi líbí." rozsívitily se Nazgulovi červeně oční důlky.
Časem jsme našli zbytky dvojitého plotu a za ním ohromné obdélníkové objekty se dvojicemi půl metru silných pancéřových vrat.
"Garáže na Cthulhu." usoudil jsem.
"Uvnitř je jen seno a žádné podzemí." šklebil se Nazgul.
"Pak jsem tu blbě. Zkusíme ještě tenhle objekt," ukázal jsem na malý černý čtvereček v mapě, "teda, pokud to tam neudělala moucha."
"Já tam mám ten čtvereček také." podíval se Nazgul do své novější mapy, "a vede k němu silnice a všude kolem jsou nápisy POZOR PŘÍSNĚ TAJNÉ!"
"Tak to by mohlo být ono. Jdeme."
Pochodovali jsme lesem, až jsme dopochodovali na mýtinu, jejíž prostředek zabíral umělý kopec s obrovským vjezdem do garáže velikosti hangáru.
"Das ist ono!" zajásal jsem a vrhli jsme se do hlubin země. Tedy, ne tak úplně, protože se to skládalo ze tří půltubusů zasypaných hlínou a oplácaných betonovými stavbičkami. Dobrodružný a důkladný průzkum mnoha zákoutí přízemí nám poněkud zkalil fakt že do prvního patra se nebylo možné dostat, protože někdo ukradl všechny schody. Přemístili jsme se na střechu, ale i když z ní bylo možné dostat se do několika menších místnůstek, většina prvního patra zůstala nepřístupná.
"Příště berem lano, žebřík a perunit." shodli jsme se a neb už se chýlilo k večeru, šli jsme dál.
V Božím Daru se nám podařilo nalézt rozpadlý sovětský kulturák, dvě školy a pár velmi zajímavých publikací. Došlo i na krátké setkání s Leninem.
No, a z Milovic vlakem dom.