Ralsko 27.-29.8.2004
Motorizovaná expedice

Z interviewu, které poskytl Mimoňskému zpravodaji hudebník a diplomat Michal Kocáb, poté co obdržel Nobelovu cenu za mír za rok 19............

- Pane Kocábe, všichni se patrně shodneme, že vaší největší zásluhou byl hladký odsun sovětských vojsk...

- Mé zásluhy zde bývají často přeháněny, vlastně jsem se o to nezasadil jen já, ale celá tehdejší politická reprezentace. Havel rozhodl, Ruml pověřil, no a všechna ta sláva už tak nějak zůstala na mně. Zaslechl jsem dokonce, že tam u vás na Ralsku po mně pojmenovali nějaký skalní útvar.

- Ano, Kocábova věž. Nicméně celá událost musela jistě probíhat dramaticky, několik vlasatých disidentů proti Střední skupině vojsk...

- Samozřejmě, určité obavy jsme měli, nicméně zrovna tohle jak v Milovicích, tak na Ralsku proběhlo poměrně hladce.

- Ale jak se ukázalo, v odsunu samotném nespočíval hlavní problém...

- O čem to mluvíte?

- O věcech, které tam po sobě zanechali. Znáte přece historky o testovacích polygonech, vjeldu, reverzní zonaci...

- To jsou jenom takové novinářské báchorky.

- Pan Lahoda nám říkal něco jiného...

- Pana Lahodu neznám a myslím, že vám mohu potvrdit, že žádné nevysvětlitelné fenomény se v Pásmu nevyskytují. U některých objektů samozřejmě neznáme zcela jejich účel, ale to je otázka pro vojenské historiky a ne pro různé dobrodruhy.

- Takže je to tam již zcela bezpečné?

- To samozřejmě nikoli, může se tam třeba vyskytovat nějaká nevybuchlá munice...podívejte, myslím, že vaše čtenáře by spíše mohl zajímat můj názor na Anetu Langerovou.

- To víte, že ano. Ale dokončeme nejdříve problematiku Ralska. Vy sám se tedy již dále naším Pásmem zabývat nehodláte?

- Ne.

1 / Jan Pohunek, 23 let, svobodný, student 

    Večer jsme se sešli na Zličíně. Martin Majer se chtěl na Ralsko podívat už dlouho a já jsem souhlasil, že během celé té výpravy budu něco jako průvodce. Přijel s Monikou, bílý Opel, celkem prostorný a po silnici na Mnichovo Hradiště. Tady jsme sjeli do kempu, trocha vyjednávání s majiteli - už jim končila sezóna, takže tu bylo pusto. Odebrali jsme se do hospody, Podbukovina (podle Horní a Dolní Bukoviny). Přitom přijeli další účastníci expedice, Pavel a Klára, neznám je, ale Monika ano. On je takový čahoun, celkem málomluvný, ona, jak se později ukázalo, spolužačka Máci. Jako poslední se objevili Dallila s Eosem a Jezevčíkem, ten je až odněkud od Kopřivnice a máme spolu stan.

    I teď, když už řada věcí zmizela, je pořád riskantní vodit lidi do Pásma, ale všichni tady snad jsou na vlastní zodpovědnost. Debatujeme nad přibližnými mapami, které pořídili dřívější odvážlivci. Pokouším se vytýčit vcelku bezpečná místa, kam by bylo snad možné vodit i školní výpravy a ukazuju na nepřesných pláncích polohy známých komářích mýtin, asanačních ploch a dopadovek.

    Už za tmy jdeme spát, v kempu je prázdno, staré budky předválečné plovárny se krčí nad koupalištěm. Do noci halekají místní obyvatelé, jejich řeči nikdo nerozumí. V noci prší, na vnitřku našeho stanu se vytvářejí malé kapky. "Obrácená osmóza", řekl by Lahoda, "některý věci vystupujou za takovejhle nocí pěknej kus cesty z Pásma. Prostě kultura."

    Druhý den ráno se balíme, lezeme do aut.

    "Vejdete se s Jezevčíkem k nám?" povídá Martin. Vejdeme, banální problém.

    Sjíždíme po rozdrbaný asfaltce na státní silnici směr Kuřívody, Mimoň.

    "Řekneš mi, až budem v Pásmu?" ptá se Martin. Řeknu, ale ze začátku není nic poznat. Po obou stranách silnice stojí jednotvárný jehličnatý les, sem-tam břízka, místy vysekané pruhy. Nic zvláštního, ale občas se stává, že tu někdo zastaví s poruchou, sleze z nového silničního koridoru a za nějakou dobu se najde jenom to rezavý auto. Ostatně, ti dva Ukrajinci by mohli vyprávět. Vlastně nemohli, když je našli, byli už porostlý takovejma divnejma modrejma houbičkama.

    V Kuřívodech Martin zastavuje, snaží se od místních koupit podrobnější mapu. Vrací se s prázdnou, lidi, co se sem po odsunu nastěhovali nevěřej jenom tak někomu. A nebo možná nenabídl tu správnou cenu. Vůbec, zdejší lidi...pohraničí bejvá vždycky zvláštní, ale někoho, kdo žije v Pásmu poznáte na míle daleko.

    Projíždíme Mimoní a zastavujeme u průrvy Ploučnice, těsně za oficiální hranicí Pásma. Nejdřív se zastavíme u dolního otvoru, všichni tahaj foťáky, pak pokračujem nahoru a brodíme celým tesaným tunelem až k výpusti. Mezi koleny nám protéká Ploučnice, která odnáší útržky místního fluida až daleko do nepostižených nížin.

    Cestou zpátky nacházíme u aut raketu. Eos na ni šphlá, dává se fotografovat. Ostatně, já taky. Tahle je slepá, nehrozí, že by vzletěla. I když, tady jeden nikdy neví.

    Pokračujeme k Děvínu. Cestou míjíme spleť různých trubek, táhnou se hluboko do Pásma, prý až k jezeru spálených kostí, ale to je snad jenom báchorka, těžko by to mohl někdo ověřit, když jezero spolehlivě zabíjí už na kilometrovou vzdálenost. Občas se tu zastaví ouřadové z Prahy a v rámci sanací vydaj nařízení, že se má kus těch trubek odstranit. Ale zatím to vždycky přes noc zase dorostlo. Nikdo neví, z čeho, často jsou prázdný a děravý. Nahoře na hradě jsou další lidi, je to tu na okraji, turisti si sem troufaj. Všude nápisy po Rusech.

    Scházím dolů ke štole a zkouším se cedit dovnitř, ale nejde to, netopýří mřížka mě nepustí. Ostatní jsou úspěšnější a za veselého halekání mizí ve skále do dobývky. Zkouším to ještě jednou, na netopýří mřížku často zabere provedení nějakého zdánlivě nelogického úkonu.  Sundavám kalhoty a najednou jsem vevnitř. Dallila se tlemí a fotografuje, to se ti to směje, když tam nejdeš.

    Z Děvína jdeme na Schachtberg, cestou se nám ztrácí část výpravy.

    "Kde ten Eos s Jezevčíkem sou?" diví se Dallila, "dyť tam jiná cesta nebyla!"

    Já si dovedu představit, kde jsou, ale mlčím. O některých věcech se tady v Pásmu nemluví. Navíc je Schachtberská dobývka nepřístupná, rozbujely se tu cedulky. Scházíme dolů k portálům uzavřeného skladiště, prý trhavin, ale čert ví, co může to Diamo v Pásmu skladovat, že to potřebuje trojitej perimetr. U maringotek hlídkoujou milicionáři, tak radši odcházíme. Najednou se objevuje Eos a zbytek ztracenejch. Aspoň, že tak. Ani nevěděj, jakou měli kliku. Eos hned dráždí osud, blázen, a přibližuje se k nějakýmu bagru. Bagr houká, ani se ho nedotk. Mizíme, milice i pásmo je na sebe lepší neupozorňovat.

    Jedem ke Stohánku, krátká zastávka. Nahoře na skále jsou lidi a vosy, vosám kupodivu Pásmo nevadí, je jich tu kolem požehnaně. Debatujeme nad mapou kudy kam, Martin by rád na Zbynsko, ale to je v jádru Pásma a prý tam obcházejí zelení myslivci, takže jedeme do bývalých Svébořic.

    Vystupujeme u opuštěných rozpadajících se budov a ujímám se vedení. Tady už je potřeba vážit každý krok, opatrně sleduju pěšinky zvěře. Tamhleten betonový sokl se mi vůbec nelíbí, kolem něj se udělal nějakej příkop, úplně čistej řez. Spárou v asfaltu procházím mezi padajícími domky, stoupám na Hradový vrch a přibližuju se k němu kruhem příkopem. Ten by měl bejt bezpečnej. Nahoře Eos nachází kruhovou díru do země, je v ní úplná tma, foťák nereaguje. Odcházíme na druhou stranu k velkým budovám na kraji louky. Uvnitř roste mech a sintrová brčka, je to jenom 14 let a přece vyrostly tak, že by na to venku potřebovaly pár staletí. Takovým místům je lepší se vyhnout, stejně tak masožravý popelnici, která tiše číhá v rohu na neopatrnou oběť.

    U aut debatujeme a shodujeme se, že je čas vydat se zpátky, aby nás v Pásmu nechytla noc. V Mimoni večeříme a vracíme se do Podbukoviny, kupodivu všichni, což už je úspěch. Cestou potkáváme stoh a balíky sena, ze všech padá nastřádaný stres, koulí senem po louce, staví z něj věže, blbnou. U lidí, co byli v Pásmu poprvý je to typický chování.

    V noci místní strašně řvou, ve stanu se opět dělaj kapky, spim.

2 / Jiří Staněk, bez udaného věku, zaměstnanec Korony Lochovice

    Eos si ráno sbalil, Přebralem slibovaná prohlídka skladu jaderných hlavic a letiště v Hradčanech totiž už, jak se večer předtím shodli, neměla být zakončena návratem do kempu, ale rovnou cestou zpět do Prahy. Krátce před odjezdem ale neodolal a zaběhl si ještě skočit do bazénu a trochu si zaplavat před očima užaslých místních štamgastů.

    Třeba se koupu naposled pomyslel si, kdo ví, jak to tam bude dneska vypadat.

    Pavel s Klárou mezitím odjeli, Pavel celou noc prý slyšel světlo a měl nevysvětlitelný pocit, že je v časovém skluzu. Na Pásmo zkrátka každý reaguje jinak.

   Celou cestu přes Kuřívody k Jezové musel jet za Martinem Majerem, což ho skutečně deptalo. Uznával sice, že v Pásmu se má jezdit opatrně, na druhou stranu státní silnice probíhaly v přesně vytyčených mezích a byly tolikrát ověřené, že při spolehlivé navigaci bylo riziko minimální.

    "Co je teda tady?" zeptal se, když vylezl z auta?

    "Tady nahoře je lom po selektivní těžbě čediče s pěkným skalním oknem," začal Přebral, "zvláštní místo. Jeden by řek, že to tu bude samej čundrák, ale je to tam úplně pustý. Něco je tam musí odpuzovat."

    Když vystoupali nahoru a Přebral vydal základní pokyny pro pohyb v této části Pásma, rozeběhla se celá skupinka po okolí a věnovala se fotografování. Na dohodnutém místě srazu na úbočí se sešli všichni, Martin byl ale podezřele bledý.

    "Co se děje?" zeptal se ho Eos.

    "Někdo...nebo něco nám chodí kolem aut." šeptal Martin, "chvíli to tam vidím a chvíli ne."

    "Já nic nevidím." pravila Dallila.

    "Takový stín..." ostřil oči Martin, "...ale v pase jako by byl nějak zalomený a nohy mu nesahají na zem."

    "Půjdeme ke skladu," přerušil je Přebral, "ať je to cokoli, časem to snad zmizí, jestli ne, je riskantní s tím cokoli zkoušet dělat."

    Nedaleko skladu narazili v lese na zbytky trojitého elektrického oplocení a několik budov. Přes Přebralovo tvrzení, že ploty mohly sloužit k ochraně vojenského objektu nemohl Eos zaplašit svíravý pocit, že plot byl spíše vystavěn proto, aby něco držel uvnitř.

    Prošli opatrně kolem nádrže plné ježibabího rosolu a stanuli před skladem hlavic obklopeným kulometnými hnízdy. Zevnitř táhl nespecifikovatelný olejový zápach a příčky stupaček do nižšího patra byly olepené vazkou tmavou kapalinou.

    "Nebude tam taky ježibabí rosol?" Zeptal se Martin.

    "Ne," odpověděl Přebral, jenž se o to omylem mezitím otřel, "tohle je naštěstí něco jinýho...vypadá to, že to byl olej, ale nějak se změnil. Špiní to a nejde to dolu. Ale jsem naživu." dodal, zatímco jeho čelo perlilo chladným potem.

    Část výpravy sestoupila dolů, zbytek čekal venku. Na takovýhle místech musí někdo čekat venku, aby pokud se něco stane alespoň podal zprávu okolnímu světu. Všichni se ale za chvíli vrátili, naposled Přebral, který nahlas přemítal nad tím, jak je možné, že vnitřek objektu vypadá pokaždé úplně jinak.

    Vydali se zpět k autu a jeli k Hradčanům. Když u Ploužnice zabočili k letišti, Eos raději šlápl na plyn. Lidé, kteří obývali okolní domy se mu vůbec nelíbili, jako by Pásmo zanechalo v každém, kdo v něm déle pobývá svou stopu, ať už v podobě nízkého čela, podivných výrůstků, chování, které jako by jen simulovalo lidské návyky či jiných drobných změn, které byly těžko pozorovatelné, ale vždy vyvolávaly až nepřirozenou nervozitu.

    U letiště nejprve zastavili před dvojicí opuštěných domů s reliéfy lipových listů a vrtulí letadel, které jako by byly svými zrcadlovými obrazy, pak ale přejeli k velké opravně. Uvnitř byla propadlá střecha, po stěnách se plazilo cosi, co připomínalo vánoční svíčky na stromeček. Přebral se tvářil nervózně a tak Eos souhlasil, že poslední zastávkou budou poměrně bezpečné hangáry na okraji bývalé letištní plochy. Poslední zastávkou pak byly opuštěné paneláky zarůstající borovicemi a černobýlem.

    "A kudy se odtud vlastně dá vyjet na Beroun?" ptal se Martin Majer.

    "No, my s Eosem pojedem na Kuřívody a ku Praze" zamyslel se Přebral, "ale ty bys mohl projet rovnou okrajem letiště přes mlýnek na mas...eh, přes takovou hezkou silničku a pak už to je do Berouna kousek."

    "Dobře, díky moc. A šťastnou cestu." popřál Martin, nasedl do auta a zmizeli s Monikou kdesi za zákrutem cesty.

    "Šťastnou cestu...šťastnou cestu..." mumlal si Přebral. Eos ho naložil do auta, pokrčil rameny a vydal se ku Praze.