B.V.P. RALSKO
(červenec 2002)

"Hele, někdy bych se podíval na to Ralsko..."

Zhruba touhle větou, intenzivně doplňovanou líčením přírodních krás, vražedných vojenských podzemních komplexů, ukrytých důlních děl a strašlivých příhod, které se tam někomu udály (jsou lidé, které někam vylákáte pouze pokud zdůrazníte, kolik ostatních lidí už tam sešlo bídnou smrtí), zintenzivňovaných ukazováním fotek CMA (nejlépe těch s municí) jsem asi od poloviny prosince masíroval svoje kamarády. Inu, samotnému se mi tam nechtělo, jednak bych se sedřel (samotný člověk ujde za den podstatně delší vzdálenost) a pak, no, víte, ono tam jaksi ještě není úplně...bezpečno. Na začátku prázdnin, když už bylo jasné, že nikdo nebude mít čas, ale fakt moc rád by jel, se mi nakonec podařilo zaujmout pro věc bratrance Pavla (dále jen Pavlas).

Pavlas na Ralsko jel, protože touží po AK-47 a doufal, že by jich mohl pár najít...bohužel (i když řada jiných lidí by spíše řekla bohudík, vyjma jeho učitele náboženství, který by asi řekl "Ach, díky, ó Všemohoucí, žes nesvěřil zbraní do rukou této satanské pakáže.") nenašel.

Po zběžné konzultaci trasy a zásob jsme vyrazili jsme 6.července 2002 na nádraží Holešovice, kde na nás měl čekat spoj do České Lípy. Spoj tam čekal a spolu s ním asi, hrubým odhadem, třista lidí. Je pravda, že spojení do tohoto kraje bývá špatné, ale že se ani nedostanem dovnitř, to mne zrovna nenapadlo. Jistou útěchou pro moji ještírkovskou duši alespoň bylo, že na obrubníku stál nefalšovaný Ivo Aštar Benda, smutně se díval na autobus a asi si v duchu říkal doleva...doprava...doleva...doprava. Ne, že by mu to pomohlo, dovnitř se nedostal. Nezbylo nám tedy, než se přesunout na Florenc a jet autobusem do Litoměřic (plných rozličných hipíků, asi nějaký festival), odtud pak vlakem do České Lípy. Cestou nás obzvláště pobavilo čekání v Kravařích. Na první dva dny jsme měli naplánované pískovcové pozoruhodnosti v údolí Svitavky, trochu stranou mimo pásmo, takže jsme ještě dojeli autobusem do Pihele.

Prvním cílem byl Skalický vrch, ve kterém jsou vytesány monumentální podzemní komory. Cestou ke Skalici jsme začali mít tušení, co nás asi čeká. Slunce pálilo a dusilo, asfalt se vařil. Stále to ale nebylo zlé, takže jsme úspěšně překonali první dva kilometry cesty, vešli do lesa a začali hledat komory. S lehkou výpomocí jedné zděšené paní jsme je i úspěšně našli, ale jak nám už předtím řekla, byly zamřížované z důvodu ochrany netopýrů, ačkoli byly zároveň i význačným biotopem místní toluenové mládeže.

Zanedlouho jsme tedy vyšli zpátky do Pihele a pokračovali dál, směrem na Sloup, který jsme ale vynechali a šli rovnou přes vrch Slavíček, pak lesem východním směrem dolů a netrvalo to dlouho a byli jsme ve Svitavě. Odtud směrem ku Pustému kostelu vede asfaltka a cesta podél vody, neznalí terénu, vydali jsme se po asfaltce, lemované skalními sklípky do onoho zajímavého údolí, proslulého řadou podzemních pamětihodností, kde jsme chtěli i přespat, protože s ujetým autobusem jsme získali menší skluz.

Hned u silnice na nás vybafnul Pustý kostel, podzemní prostory, vytesané v pískovci, populární mezi českými režiséry pohádek jako Peklo. Od té doby, co jsem tam byl, nedokážu pochopit, jak tam ti filmaři dokážou celej ten bordel, vznikající při natáčení nacpat, je to menší, než jsem si představoval a, kvůli přítomnosti u silnice, plné bordelu jiného původu. Podzemní prostory obývalo jedno ztracené chudé dítě se svým věrným bicyklem.

Zato dlouhý a větvící se podzemní náhon brusírny zrcadel nás velice zaujal, i sestoupili jsme do hlubin zemských a i s batohy ho prošli, jak jest patrno z téhle fotky. Na jednom z jeho konců bohužel tábořila parta neustále močících motorizovaných jůheláků se stany, takže celý náhon jako místo, použitelné pro spaní, padnul. Zato v kaverně bylo něco, nad čím by kolega Peša z muzea v České Lípě dozajista zaplesal. I vylezli jsme jiným koncem ven a opět kolem jůheláků došli až k tajuplné díře do země, která byla, jak se k mé ostudě ukázalo...vstupem do náhonu, kterým jsme tam prvně vlezli.Až tady mi došlo, že jsem se dole trochu zamotal, i zamával jsem chudému dítěti a jeho věrnému bicyklu a šli jsme k Lindavským komorám. I tady nebylo pro nohu poutníkovu místo k spočinutí, podzemní továrna německého původu, později adaptovaná jako skladiště, byla obsazena hromadou skautů (asi, byli malí a barevní, taky to mohli být Pokémoni). Byli ale celkem přátelští a tak jsme si mohli prohlédnout vnitřek, jenom se za námi pořád táhla spousta malých drobných tvorů, zírali na nás a když jsem se po nich ohnal, o krok ustoupili.

 Tou dobou už se začalo šeřit a tak jsme se pokusili najít si nějaké místo ke spaní. Jako první připadala v úvahu tábořiště u tvrziště Výrov, opět ale obsazená lidmi, kteří kde nemohli postavit stan, tam se aspoň vykáleli. Po asi hodinové anabasi podél říčky ("Jsme přece v pískovcích, tady se VŽDYCKY najde místo na spaní!") jsme se vrátili zpět k náhonu, poškrábaní od kopřiv, se zabahněnýma nohama a hladem. Pavlas opětovně prosazoval oloupení skautů o jejich večerní stravu, ale já se nad nimi slitoval a zatrh mu to. Po chvíli se nám povedlo najít nevelký převis se stopami výletnické aktivity, naštěstí ale ne těmi páchnoucími, a opatrně jsme si tam ustlali. V noci, odhadem tak ve čtyři, bohužel některého z jůheláků u náhonu napadlo, že musí odjet, při rozjezdu se zahrabal koly do písku a kolem pobíhali jeho kamarádi, rvali stromy a cpali mu je pod vůz. My jsme je v duchu srdečně proklínali, takže jim to nešlo a odjeli až tak po půl hodině.

Druhý den bylo lehce pošmourno, ale dusno. Vzali jsme to tedy nejkratší cestou přes Zákupy a pak po železnici k prostoru. Po překročení hranice Zóny jsem zavolal všem svým známým, že už je asi nikdy neuvidím a tak, protože vstupujeme do děsivé radioaktivní, chemicky a biologicky zamořené pustiny, kam jakživa nevstoupí lidská noha a když, sežerou ji i s majitelem líté šelmy, případně bude vymrštěna skrytou minou k nebesům spolu s ostatními orgány a to v promíchaném pořadí. Když jsem se takto rozloučil s civilizací, střihli jsme to lesem rovně k Ploučnici a po asi 100m narazili na turistickou značku. I řekli jsme si, že se tu asi nějak divně točí, vrhli se do nejhlubších křovin a po asi 500m opět potkali turistickou značku, tentokrát dokonce barvy, která není v Pásmu obvyklá. Ano, milé děti, bylo to spiknutí Klubu českých turistů, jehož vyslanci pomalovali smějícími se barvami tenhle kus divočiny. Rezignovaně jsme vyšli po značce na Hradčany, míjejíce okopy pro ležící střelce, či co to bylo. Pavlasovi bylo líto, že stále nenašel kalašnikov. Ale nebyl všem dnům konec, stačilo časem opustit značku a našli jsme pěkné radioaktivní, antraxem promořené, pod lahvemi dobré vody a obaly od Fidorek ukryté vojenské objekty.

Když jsme si je prohlédli (Pavlas nenašel kalašnikov), pokračovali jsme podle plotu k Ploučnici. Řeka je to pěkná, kupodivu ji ještě neobjevili skauti se svými tábory, i když místo je to dobrý - přirozeně meandrující řeka na široké vysokou trávou a občas kopřivama zarostlé nivě, bez civilizace v dohledu. Snad je tam jenom trochu vlhko, ale už jsem tábořil u Velké Holné a na komáry jsme si tam zvykli. U Močky jsme si dokonce jednou zažili povodeň, která měla nakonec takovou drzost, že navzdory varování České paroplavby nedokázala rozvodnit čtvrtmetrový potůček na Berounku, což by bylo nutné k vyplavení, ale evakuovalo se tenkrát stejně, tak co. Ale to sem nepatří. Po březích Ploučnice je akorát pár rybářských koutů a ve vrbičkách zbytky lávek, takže se brodilo. Na druhé straně jsme opět kolem jakýchsi okopů pro ležící střelce vylezli až ke Psímu kostelu a Skalní bráně. Věděl jsem ale, že nedaleko Hradčan má být velký skautský převis, takže jsme šli dál. Když jsme tam došli, převis tam byl, ale překvapivě plný skautů, takže jsme ulehli pod jiným převisem nedaleko (opět opatrně, pochopitelně, pod převisy uléhat jen opatrně a nehrabat)(stejně byl už tenhle nějak podezřele plochý).

Ráno nás vzbudil ochranářský džíp (je to klišé, vždycky je to džíp, ale skutečně to džíp byl, asi v ničem jiném nejezdí) a bylo nám sděleno, že ve volné přírodě se spát nesmí. Naštěstí je součástí kárného řízení domluva a ostatně, kromě otisku celty na písku tam po nás nic nezbylo.Snídani jsme si dali až v Hradčanech před obchodem. Bylo jí třeba, přechod tříkilometrového vojenského letiště byl namáhavý, ještě, že tam stojí ty hajzlbudky. Slunce pálilo a dusilo, beton se vařil.Stále to ale nebylo zlé, za letištěm teoreticky stačilo jít na východ a časem bychom měli narazit na význačný orientační bod. Po asi hodině a půl cesty nám bylo jasné, že se orientační bod nekoná, nebo jsme se ztratili. Šli jsme tedy dál původním směrem a vylezli přesně na místě, kde jsme nakonec vylézt chtěli - u Židlovské střelnice. Takže jsme se neztratili, jen jsme dočasně nevěděli, kde přesně jsme. To je rozdíl. Na střelnici jsme minuli jezevčíka, pádícího v protisměru a sešli do Jablonečka nabrat vodu. Sklípek za panelákem, kde je pramen je bohužel trochu propadlý, ale pořád to jde. Slunce stále pálilo a dusilo, a prach cest se vařil. Stále to ale nebylo zlé. Původně jsme si chtěli najít nějaký sklípek někde u střelnice, ale žádné jsem nenašel a když jo, tak se nám nelíbily, takže jsme nakonec zalehli v lese plném mravenců. Ti mravenci naštěstí mezi sebou bojovali o naše drobky, jinak by měli brutální přesilu.

Ráno pražilo Slunce už od začátku a cesta po severozápadním výběžku byla trochu útrpná.Slunce stále pálilo, Pavlas se vařil a prohlásil, že je to zlé.A přitom jsme měli tak pěkné výhledy...Taky ho asi mrzelo, že nemá kalašnikov, takže byl rád, když mohl spočinout pod pomníkem generála Sochora u hradu Stohánku. Ale i na hrad jsme se podívali, oběda tam sobě poručili a s potěšením konstatovali, že jsme čím dál tím línější a ujdeme toho míň a míň. Ale snad nás omlouval stav našich nohou a počasí a skvrny na Slunci a vůbec. To je výhoda i nevýhoda nesamotářských akcí.Kdybych šel sám, ležel bych touhle dobou někde v Jizerkách a z posledních sil lapal po dechu. V tom rostoucím parnu jsme rovněž zatoužili po koupeli a tak nezbylo, než jít do Hamru, kde leží veliký rybník, zahřívaný neřízenými reakcemi uranu v hlušině ponurých uranových dolů, rozestavěných bolševikem všade kolem.

Kolem Hamerského rybníku se rozkládala (někdy téměř doslova) řada rudých břichoušů s rodinami, některým už od koupání v radioaktivní vodě modře svítily oči. I převlékli jsme se do plavek (někteří do slipek) a vrhli se do vody. Byla příjemná, místy hluboká až jako Balaton a také v ní plavala rozličná vodní žoužel. Když už jsme byli dost čistí (místo jednotvárné šedi vidíte na nohou spoustu hezkých barev), občerstvili jsme se v blízké restauraci a šli přespat na Děvín (teď si možná říkáte ožrali se jako dogy a večer, když je vyhodili, se tam doplazili, dobře jsem s spočítal, jak málo dneska ušli, ale zle se mýlíte. Jsem ochoten přiznat, že jsme se přejedli, ale alkoholu se nikdo netknul, prostě se nám kruhová bašta na Děvíně tak líbila, že jsme tam zůstali). Tam jsem okouknul hrad, místní štoly (zvenku, zamčeno) a nedaleké pozůstatky po těžbě a pak jsme se bavili vyprávěním drastických historek posbíraných ve Škole a na internetu a když šli kolem nějací turisti, tvářili jsme se zpustle. Nu, a ráno nezbylo než jít do Hamru na autobus, protože Pavlas odjížděl pozítří na Slovensko a do Prahy je odtud špatné spojení, jak už bylo zmíněno na začátku (a z Prahy k nim domů taky). Průrvu Ploučnice a několik dalších míst jsme si tedy museli nechat napříště. Cesta stylově končila tak, jak začínala - šílenou oklikou. Autobusem do Liberce a z Liberce vlakem (klepete si na čelo a máte pravdu, ale já mám ISIC Junior Pas a proč ho nepoužít...), nikdy více, jel jenom courák, jet čtyři hodiny do Prahy z jednoho z největších měst v Čechách je...podivné.

Dál už to asi nemá cenu rozebírat, do Prahy jsme dobro dojeli. Na závěr tedy přikládám menší panorama, pohled od Hamerského Špičáku na Hamr.Při kliknutí se jde na o něco lepší verzi.Bohužel, foťák byl automat s nic-moc filmem a cestou skenerem a JPEG kompresí to trochu utrpělo.Digitál je digitál, alespoň pro nás fotograficky nevzdělané.

Pavlas s časovým odstupem komentuje:
Ralsko - Nejel jsem tam kvuli AK 47 ale kvuli Dragunovu ale jeste vic jsi me nalakal na antraxovy baziny a na jadernej polygon.

Taky jsi moh zminit ze jsme kazdy den snidali (asi tak v pul jedenacty) polarkac.

A k tomu vlaku. Me ta cesta utekla celkem rychle - koupil jsem si pred cestou Delniky More za 35,- a dostal jsem se skoro za uvod. Dalo by se rict ze jsem se priblizil k mistu, kde se nachazi prvni fragment děje.

(ZPĚT)